V mejlu na mě vyskočila pozvánka od režiséra ochotnického spolku Tyjátr Horažďovice na hru Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách. Tyto ochotníky znám už 20 let a pravidelně navštěvujeme jejich představení. Tentokrát vybírám z nabízených termínů pátek 27. 7. 2024 ve Velharticích. Komedie, která trhá bránice (jak stálo na letáku) nám bránice skutečně trochu potrhala. Po představení jsme jen tak mezi řečí nadhodili, že by mohl Tyjátr z Horažďovic zavítat i k nám do mlejna. Byli jsme překvapeni okamžitou kladnou reakci s tím, že některé zářijové termíny mají ještě volné. A tak jsme sami sobě dali brouka do hlavy.
Hned o víkendu jsme se rozhodli, domluvili si podmínky (zisk ze vstupného dáme divadlu, my si necháváme jen tisíc korun na režijní náklady) a potvrdili si termín na 21. září. Spousta času. Zdálo se. V tu dobu ve mlejně finišovala příprava únikovky, pracovalo se na realitní kanceláři, chystali jsme Setkání pamětníků, zvelebovala se zahrada, tvořily se webové stránky…
K tomu teď přibyly další úkoly – dát do kupy elektřinu a především sehnat dostatečné množství židlí. Otevřeli jsme internet a hledali, obvolávali jsme známé. Věděli jsme, že nechceme kupovat funglovky, rádi recyklujeme (a šetříme). Protože bylo zrovna krásné letní počasí, měli jsme na středu a čtvrtek naplánovaný výlet kabrioletem do Zlína. Židličky jsme v dostatečném množství a za rozumnou cenu objevili přes bazoš v Ostravě. „Tak změníme plán. Místo do Zlína, pojedeme na výlet do Ostravy“, prohlásila jsem. „A kam v tý Mazdě chcete dát ty židličky?“, přišla otázka, která mi sundala růžové brýle. A tak se z jízdy s otevřenou střechou stala pracovní cesta dodávkou. Celou anabázi popisovat nebudu. Stálo nás to ale hodně telefonátů a esemesek a po finanční stránce by se možná vyplatilo koupit židle nové. Rycyklovali jsme, ale neušetřili. Za to máme příběh. A příběhy my máme rádi. A navíc, co bychom pro naše budoucí diváky neudělali…
Máme židle, dáváme světu vědět, co chystáme, prodáváme vstupenky a jsme nadšení z velkého zájmu. O pár týdnů později jedeme znova do Ostravy a přikupujeme další židle, abychom navýšili kapacitu o další místa, která se opět rychle rozprodávají.
Týden do divadla. Celý víkend prší, v Česku řádí povodně a my vůbec netušíme, co bude příští víkend. Začínám být mírně nervózní. Michal mě uklidňuje, že bude hezky. Taky mě uklidňuje, že stihne „vyčistit“ zahradu tak, jak jsme si naplánovali. Moc mu nevěřím. Zbytek zborcené stodoly stále leží na svém místě. Na pondělí je půjčený bagr. Odváží trosky stodoly a zanechává po sobě v promáčeném povrchu hluboké stopy. „Do divadla tam raději ani nechoď“, upozorňuje mě moje drahá polovička.
Dva dny do divadla. Terénní úpravy jsou v plném proudu. Naváží se hlína i zemina a rovná se terén. Lopatu dostává do ruky každý, kdo má ruce, včetně návštěvy ze Slovenska. Hraje se o minuty.
Den do divadla. Přestože předpověď počasí je nám nakloněna, nevěřím už raději nikomu a ničemu. Navíc i přes slunečné dny (díkybohu za ně) jsou už večery chladnější a tak na poslední chvíli sháním várnice, aby vedle studeného pití byl k dispozici také horký čaj a kafe. Naštěstí prosba přes facebook zafungovala a díky Vlaďce Havlíkové si večer jedeme pro várnice do kulturáku. Děkujeme!
Den D. Rozvážíme poslední zeminu, dorovnáváme terén, na který máme dostatek hlíny díky paní Rehákové (díky!), stavíme židle, vyrábíme „pódium“, aby i z poslední řady bylo dobře vidět, sekáme zahradu, natíráme dveře od holubníku, vymetáme a myjeme záchody, připravujeme občerstvení pro divadelníky, vaříme litry horké vody a kafe, naše mlýnská designérka vyrábí podzimní výzdobu.
Přijíždějí divadelníci, stavějí kulisy a nám pomalu dochází, že by se to vše zvládlo i bez těch terénních úprav, neb jsme se všichni vešli i s divadlem do jiné části zahrady, než kam jsme původně zamýšleli. Ále – teď už jsme za to rádi, protože díky termínu se udělal pořádnej kus práce a zahrada je zase o fous hezčí.
Židličky se do poslední zaplnily a my si vyčerpaní, ale s vděčností, užíváme pohled na skvělé výkony herců a rozesmáté publikum. Děkujeme všem, kteří jste toho byli součástí a vytvořili jste neopakovatelnou atmosféru. Především Tyjátru Horažďovice a jejich režisérovi Karlovi Šťastnému, celé rodině, která se do příprav zapojila, ať už přímo ve mlejně nebo přípravou občerstvení, oběda, či psychickou podporou, Oli Reitspiesové, která má skvělé nápady a dokáže je realizovat a samozřejmě celému publiku, ať už bylo ze Stoda nebo přijelo z Plzně či Žatce. Budeme se těšit zase (snad) příště!
PS: Moc si vážíme všech pozitivních ohlasů, které se k nám dostaly ať už osobně nebo přes sociální sítě. Potřebujeme je, abychom věděli, že to má smysl a měli jsme chuť a energii pokračovat dál 🙂
